bodyia > deník > 1998

Autor: bodyia <mail(at)bodyia.cz>, Téma: deník, Vydáno dne: 31. 12. 1998

anotace: Po dlouhé době přidávám několik málo vět - léto uteklo nějak podezřele rychle, je mi to líto, neboť chladné dny nemám příliš v lásce. Od fantazie na okamžik k realitě, původně neuvěřitelné se stalo skutečností, moji kamarádi i přátelé jsou překvapeni, já s nimi, neboť již pátý týden bydlím úplně sám:-)

20.9.1998

Po dlouhé době přidávám několik málo vět - léto uteklo nějak podezřele rychle, je mi to líto, neboť chladné dny nemám příliš v lásce. Vyloženě na dovolené jsem nikde nebyl, ale zážitků bylo i beztak mnoho, mezi nejsilnější určitě patří Gay Games v Amsterodamu, několik dnů, které mě dokázaly nadobro vytrhnout z reality. Ovšem návrat byl o to bolestnější, nechce se mi vracet se do zde zažitých kolejí, ovšem na vůdce revoluce se také necítím. Ale o jakou revoluci by muselo jít, aby změnila myšlení statisíců lidí? Ne..., to není cesta. Přitom se jakožto gay necítím být nijak diskriminován, ovšem ke svobodě Holandska má naše malá rozhádaná zemička převelice daleko.
Někdy si přestávám rozumět, mé staré já, které bych chtěl rozvíjet, je ukryto kdesi pod nánosem každodenních starostí a zbytečného materialismu, změnu si uvědomuji, ale nevím jak se od ní oprostit. Tak zbývá jen naděje na přirozený návrat. Jako už tolikrát... Jsem vězeň svých zvyků a tak moc toužím dostat se ven.

24.6.1998

Od fantazie na okamžik k realitě, původně neuvěřitelné se stalo skutečností, moji kamarádi i přátelé jsou překvapeni, já s nimi, neboť již pátý týden bydlím úplně sám, vykonávám rozličné domácí práce, přijde mi to celé trochu podivné, stále mám pocit nějakých prázdnim v hotelu u moře... Doufám, že tato změna prospěje mé samostatnosti a duševnímu klidu, který, zdá se, roste. Ovšem zdůrazněná konfrontace se sebou rozpoutává i emotivní a citové bitvy, docela se nechávám ovládat, pak jen sedím nejraději na zemi, popíjím čaj lahodný a poslouchám hudbu nějakých podobných lidí. To pomáhá. Vždycky.
Lásky? Zamilovávám se pravidelně alespoň pětkrát za den, jednou jsou to oči, podruhé ruce, které mě osloví a na okamžik zničí intaktní masku. Jsou to lásky ryzí a neposkvrněné, nic jim nechybí k dokonalosti. Ať trvá příroda, která nechává krásu uzrát...:-)))

12.4.1998

Stala se mi docela zvláštní věc, poslouchal jsem nějakou elektronickou hudbu, tuším že Jarreho, krásné neskutečné zvuky, souhra syntéz a nereálna, až v jednu chvíli zazněl sampl lidkého hlasu, tolik jiný, tolik vlídnější. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc se odcizuji světu, jak měním své přátele nebo partnery za krabičky plné procesorů, jak v mém srdci začíná převládat hra čísel nad zmatením emocí, jak moc se bojím navázat kontakt, jaký mám strach z dalšího zklamání. Zklamání, že nejsem schopen, neumím... (možná sugestivní záležitost, třeba jsem stále stejný, ale v doufání vyjímečnosti se snažím vytvořit originální tvář). Faktem ovšem zůstáví, že nemám nějak chuť věnovat příliš intenzivně čas jinému člověku, který by se mohl stát oním jediným. Stejne mi přijde absurdní s někým se seznámit, zamilovat se, plánovat spolu budoucnost, možná prožít několik spojených let. Mám právo věnovat celé své já? Mám právo chtít to stejné?

8.2.1998

Skutečně ještě nebyl čas na jakékoliv hodnocení, poslední měsíc minulého roku mi přinesl ztrátu z největších, ztrátu kamaráda, přítele, člověka, který byl sto naslouchat mé fantazii, myšlenkám, které nemohly být sděleny jinde. Myslíme si cosi o naší síle, neomylnosti, schopnostem řídit svět, ale jsme tolik bezbranní, jen hračky, jen neschopné objekty. Nechci být sentimentální, cítím se však být tímto dějem událostí velmi poznamenán, mám strach, že můj kdysi věčný optimismus budu znovu hledat velmi těžko, cítím samotu, schází mi každodenní diskuze na často neuvěřitelná témata. Zestárl jsem o desítky let, ač čtyřiadvacítku jsem oslavil pouze před několika dny. Život není lineární, život je nepravidelná sinusoida, jejíž frekvenci i amplitudu občas nemůžeme ovlivnit. Pak skutečně neexistují jistoty a paranoidní touhy hledání smyslu jsou jen vyplněním času, který nám byl určen.
Ale ne, nechci být prorokem negativismu, jen jsem smutný s nepoznanou intenzitou. Samozřejmě, že život má smysl, je-li naplněn láskou, pokorou a stavbou tolika hradů z písku, že i po jejich pádu vždy něco zůstane.