Miluju palmtopy a miluju zajímavý kluky, ale o tom teď nechci psát, jen ležím na pláži, kde to všechno začalo:
"Ahoj, dlouho jsem tě neviděl"
"Já tebe taky, jak se žije"
"Ále, docela dobře, znáš to, jen bych byl rád v Amsterodamu na gay olympiádě"
"To je teď? Něco jsem četl."
"Jo, ale nenašel jsem nikoho, kdo by se mnou jel."
"Tos moh' zavolat, já bych jel."
"Fakt?! Ještě to trvá dva dny, tak pojedem?"
"Hmmmm, asi bychom měli. Kdy?"
"Zejtra ráno?"
"No, jestli to končí v sobotu, měli bychom už dneska!"
"Fajn! V deset se pro tebe stavím!"
Následuje rychlé balení, shánění všech dokladů a vhodných platidel, něco po desáté večerní opravdu vyjíždíme. Vhodnou trasu prozradil Route66, směr Liberec, polské hranice, Gorlitz, Berlin, Hanover a dopoledne přijíždíme, vyzbrojeni velmi strohými informace do místa konání gay olympijských her poprvé na evropském kontinentě. Dozbrojujeme se podrobnou mapu a hledáme Friendship village, hlavní organizační centrum. Po neúspěšném výsledku sedáme na metro, snažíce přiblížit se nejblíže k volejbalovému sportovišti, kde určitě bude někdo z české výpravy, schopen poskytnou cenné informace. Metro končí na Central Station, přímo uprostřed města, pěšky se vydáváme ke stále vzdálenému sportovišti. První pocit: Svoboda. Lidé se usmívají, jsou různě barevní, svítí. Všude spousta párů i jednotlivců, kteří si nás "velice nediskrétně" prohlížejí, kluci i holky se drží za ruce, občas políbí, jsme na správném místě ve správnou chvíli :-) Pohledy neustávají, na adresu mého společníka občas padnou příjemně lichotivé poznámky, prostě naprostá otevřenost, na kterou nejsme a ani nemůžeme být zvyklí. Propadám davové radosti, rozdávám pohledy stejnou měrou a nesnažím se uhýbat pohledem, trvá-li o něco déle. "Vidíš to? To je neuvěřitelný", občas prohodíme, ale slov k vyjádření tak silných pocitů chybí. Procházíme kolem Homomonumentu, na druhé straně náměstí je tribuna pro večerní slavnosti a veselice, u pomníku sedí stovky lidí, vstřebávají atmosféru nebo jen tak v objetí odpočívají. "Hi!" od neznámých lidí stává se součástí zhmotnělého světa tolerance. Místní obyvatelé se chovají naprosto normálně, malé děti se nad polibky kluků ani nepozastaví, nikomu nic nevadí. Seš černej a chodíš s bělochem? Máš na sobě průhledný igelitový kalhoty nebo v obličeji deset náušnic? Tvoje věc, dělej si co chceš. Na jednom z domů vidím nápis "Jesus loves you", vzpomínám na Vatikán a je mi k smíchu s celou svojí umělou a nelidskou parádou, potlačující základní lidské právo - svobodu. Právě té se nemohu nabažit, připadá mi fantastická, okouzlující, přirozená, nespoutaná zneužitými konvencemi.
Přecházíme přes poslední kanál, dělící nás, aspoň podle mapy, od hledaného stadionu. Český tým se právě chystá na zápas s Portorikem, dovídáme se, jak to chodí, kde se co děje, jací jsou tu kluci. Vidíme vítězný zápas a spolu s našimi se vracíme do města. Chvilka odpočinku, cestou jsme toho moc nenaspali. Nápad osvěžit se v moři ukazuje se jako mírně zcestný, moře je špinavé, břeh osázen ostrými kameny, procházíme kolem, aspoň tam rostou velké ostružiny. "Pojď, vrátíme se do centra a půjdeme si lehnout na tribunu u Homonumentu". Souhlas a vyrážíme, parkování je přímo u Central stationu v jedné z postranních uliček, k tribuně jdeme jinou cestou, lemovanou cofee a sex shopy, ne nepůvabnou. Vůně konopí se vznáší nad celou ulicí, ve výlohách, kromě canabilis taky lisohlávky a ostatní smart drugs, profesionální přistup prodavačů v zatemnělých hi-tech obchodech s prostředky rozšiřujícími vědomí.
Na tribunu si asi nelehneme, probíhá jedna z večerních akcí, koncert a karaoke show, disko rytmus, posluchači se vlní do rytmu, všudypřítomná policie a pracovníci Červeného kříže taky, ten před námi si právě balí jointa - k našemu bezmeznému údivu i obdivu. Slunce zapadá, světelné efekty získávají na intenzitě, počet lidí roste, nebrání se náhodnému doteku. Měli bychom už jet na volejbalové finále, ale nejde to, atmosféra nás pohlcuje, strhává, jsem součást vyjímečného okamžiku být mezi tolika podobnými lidmi. Skupina ze San Franciska předvádí gymnastické kousky a místní klukovské danceflorové sdružení oblažuje naše oči krásnými těly, která nezůstávají zahalena. Nakonec vítězí smysl pro povinnost a za chvíli, prodlouženou díky bloudění, se ocitáme na volejbalových hřištích, ovšem zápas je dohrán, zbývá jen gratulovat našim ke stříbrné medaili, kluci popíjejí, jsou veselí, prezident Hromada přináší co chvíli nové pohárky. Vracíme se zpět do centra, je lehce po půlnoci a chceme najít nějakou diskotéku. Nalézáme však jen bary, poznatelné podle chumlu lidí venku a taky jsme natolik unaveni, že nakonec vítězí plán b) spánek. Neb zítřejší den pro nás má závěrečný ceremoniál i closing party, bylo by vhodné si odpočinout. Spíme v autě, docela pohodlně. Je to velké auto.
Probouzí nás klepání na sklo, slunce už svítí, je dopoledne. Policie! Nemáme parkovací lístek, ale nevadí, stačí si jej koupit až teď, auto vedle dostává botičku. Prohlížím program, dnes se ještě koná plavání, hokej a volejbal. Vítězí plavání na druhé straně města, ale vodu nacházíme v jiném skupenství, spletli jsme se a přijíždíme k lednímu stadionu. Nevadí, jdeme dovnitř, právě se hraje finále. Vítězí Kanada Toronto, je to zvláštní hokej, mnohem méně brutality a surovosti, hráči se snaží být ohleduplní. Pak se na ledě shromažďují všechna medailová družstva, fotí se spolu, objímají a líbou, nespojuje je jen stejná odlišnost, ale společný zájem, jsou si hrozně blízcí a je to vidět i cítit. Další fantastický zážitek, trochu to nezvládám a do očí se mi hrnou slzy, což není obvyklé.
Všude vrcholí přípravy na závěrečné ceremonie, momentálně se nic nepořádá, jdeme si sednout k Homomonumentu, prohlížíme si okolí, krásně svítí slunce, minuta ticha za zemřelé, procházíme se postranními uličkami. Myšlenka jet znovu k moři zapadá, lehká večeře a hledáme stadion Ajjaxu Amsterdam, místo konání závěrečné oslavy. Přijíždíme tak akorát, po stadionu procházejí jednotlivá družstva, her se účastnili sportovci z 66-ti zemí světa, soutěžilo se asi ve dvaceti disciplínách. Usedají spolu s diváky do tribun, uprostřed stadionu je ohromná duhová vlajka, kolem ní stojí stovky chlapců, na vlajku vjíždí cyklisté, holky na motorkách, jako diváci děláme "vlny", nejdříve ne, ale pak se chytí a několikrát oběhne ochozy, hraje taneční muzika, techno na "we are the family", tancujeme, skákáme, kousek vedle je český tým, jdeme se pozdravit, ale je tam trochu nuda, tak se vracíme mezi lidi různých barev i národností, kluk z Venezuely si nás fotí, na herní ploše je nějaká zpěvačka, ale rychle poskytuje prostor podivným ozítkům ze začátku padesátých let, mluví se o průběhu her, na velkoplošných obrazovkách jsou promítány záběry z jednotlivých sportovišť, hodnotí se a diskutuje. Skupina Bananarama s tanečníky a přijíždí premiér Holandska, pozdrav od královny byl tlumočen před chvílí, premiér má krásný proslov: "....Amsterodam je hrdý, že mohl být pořadatelem gay olympijských her, jsem šťastný, že právě zde se konala akce, přinášející celému světu pouze přátelství, toleranci a lásku. Přál bych si, abychom se všude mohli cítit tak, jako uplynulých osm dní tady, gay hry jsou příslibem do budoucna, nadějí, že příští generace budou vyrůstat v přívětivějších podmínkách z hlediska menšin, kdy jejich asimilace do běžné společnosti bude naprosto plynulá a samozřejmá. Ještě jednou vás zdravím a děkuji, že jste přijeli." Tribuny tleskají, znovu se tančí, předává se putovní vlajka her zástupcům Sydney, dalšímu olympijskému městu - v roce 2002.
Blíží se finále, na hřiště vbíhají stovky kluků v námořnických oblečcích jak z karikatur Toma of Finland, první krok - sundávají si bundy a zůstávají jen v bílých tričkách, hudba pokračuje, každé odhození nějaké části oblečení je kvitováno aplausem, trika dolů, boty, ponožky, kalhoty, kluci pobíhají po vlajce jen v trenkách, jsou hezcí, lesklí a veselí, trenky dolů, ale poslední část oděvu, plavky, jsou netknuty. Míhají se mezi sebou, drží se za ruce a s jásotem běží do šaten. Loučíme se se stadionem a jedeme na oficiální "Closing party", konající se v lodních dokách. Může tam už být tak dvacet tisíc lidí, pořadatelsky je však vstup zvládnut perfektně, při pohledu na jednoho z ochranky si nemohu nevzpomenout na Adams Family, po okrajích jsou rozmístěny restaurace, bary, převlékací kabiny, uprostřed pódium s velmi výkonnou aparaturou, reproboxy jsou ale umístěny i na jiných částech doků, hudba je tedy všude a s ní tanec, rytmus. Hraje DJ Natarcia, černošská holka, hraje techno a house, perfektní provedení, občas naživo hudbu doplní Miss Lilli z Berlína. Přicházejí další a další lidé, pomalu už není k hnutí, stojím před pódiem, prostoru pro pohyb moc není. Většina kluků už je bez triček, vznikají skupinky, které se hladí, mazlí spolu, jsou velmi otevření. Světový gay dbá o svůj zevnějšek, pochopitelně, skýtá se tak hezký pohled. Proti únavě pomáhá Red Bull, hypnotická muzika pokračuje, na pódium přichází zajímavá trojice, krásný míšenec s neuvěřitelně ladnými pohyby, běloch a černoch. Hraje se hra - míšenec je střed zájmů obou, přetahují se o něj a snaží přilákat pozornost, provedení profesionální a velice erotické. Scéna se prolíná s pop artem - holka z parketu je natřena na žluto a mladík se spreji a šablonami ji graficky dotváří. Jdu se projít po celém prostoru doků, pozoruji neustávající pohyb, z převlékáren vycházejí podivní lidé na padesáticentimetrových svítících podrážkách, fosforeskující kříže na prsou, plastikové dítě v igelitovém břichu. Vycházím na čerstvý vzduch, sedám si na molo, ale nikde nevidím nic "pohoršujícího", vše je soft&easy.
Hvězda večera, Jimmy Somerville, právě dorazil, začíná Small Town Boyem, chová se jen maličko nadneseně, jinak je normální. Sklízí potlesk a pokračuje "some old and some new" skladbami. Na podiu zůstává asi hodinu, je střídán místním acid houseovým DJ, rád experimentuje a bývá pochopen. Už se blíží ráno, nastupují dva striptéři a začínají svoji odhalovací show, nutno říci, že povedenou. posledního hosta večera, zpěvačku Grace Jones, neznám, o to víc jsem překvapen, už pozdrav "Hey, you mother-fuckers!" je docela nestandardní. Hraje něco jako elektronický punk, trochu mi připomíná Bowieho někdy v osmdesátých letech. Lidé šílí, asi je oblíbená, předvádí se, ale zpívá perfektně. Trochu je cítit únava, venku je světlo, snažím se vnímat poslední okamžiky pozitivní energie do maxima, chytám vějíř, hozený z pódia a je mi líto, že za chvíli budu muset opustit město svobody. Poslední pohled, při odchodu si ještě všímám dvou teens, sundávají si navzájem trika a jeden se druhého ptá: "Where are you from?" So sweet...
Jak skončit? Byl to fantastický zážitek, trochu mě mrzí, že jsem tam nebyl už od začátku, ale díky aspoň za ty dva dny, ukázaly mi fungující tolerantní společnost. Dost dobře si neumím představit něco takového tady u nás a je mi to moc líto. Už mnohokrát jsem uvažoval, zda-li je chyba v nás, gayích, bojíme-li se z vlastního strachu z prozrazení, nebo je-li chyba ve společnosti, nedající nám přirozenou šanci. Ovšem šance tady je, musíme ji zachytit a pokusit se učinit i náš svět vstřícnější, pomoci nám samým i dětem, z kterých gayové a lesbičky teprve vyrostou.
V gay světě jde o fyzičnost mnohem víc, než v heterosexuálním, tyto hry byly jen dalším důkazem. Ale je to jasné, prvního, čeho si na klukovi všimnu, je krása dle mých měřítek, samozřejmě, pro dlouhodobý spokojený partnerský vztah je nutná nejen souhra fyzická, jenže většinou se jí začíná. Proto byly tak časté doteky a polibky, proto nebyl problém přiblížit se prakticky ke komukoliv. Zdrženlivý ženský prvek tu chybí, neporuší-li se nějaká dohoda nebo slib, nemyslím, že by na rozumně pojatém kontaktu v této úrovni bylo něco špatného. Naopak, pomáhá utišit samotu, je řešením pro jedince, jejichž touha pevného svazku nedozrála nebo nebyla vyslyšena.
A poslední: Čeští kluci jsou jedni z nejhezčích. Vážně.