Posledních deset dní v říjnu 2009 bylo zasvěceno dalšímu výletu do Země vycházejícího Slunce. Nevím co nás tam táhne, ale je to silné a těžko odolatelné. Nejspíš jistota jiné kultury, určitá neuchopitelnost... buď jak buď, 16. října jsme vyrazili s FinnAirem z Vídně do Helsinek (2:40) a následně Nagoyi (8:50). A hned přestup na JAL směr Naha, Okinawa (2:20). Dohromady celkem dlouhý let, který jsme ale s Péťou příjemně rozmělnili stopoverem v hlavním finském městě. FinnAir byl lepší než Lufthansa, ale na servis Qantasu prostě nestačil, zato JAL, státní japonské aerolinky, překvapily úsporností s pouze pitným režimem.
Helsinki
Letadlo přiletělo před půlnocí, v hotelu na letišti jsme si odpočinuli a hned ráno do city. Zima jako tou dobou v Čechách, kolem 3°C, ale naštěstí nesněžilo ani nepršelo. Helsinki mají velmi zajímavou polohu na břehu moře v zálivu, na první pohled je z leteckého snímku jistá přibuznost ze Sydney, čímž však podobnost končí, oproti ní jsou mnohem strozejší, skandinávský smysl pro primární funkčnost se projevuje i v architektuře. Prošli jsme si evangelickou katerdrálu Senaatintori, pak trh, kde bylo překvapením obrovské množství hub a kožešin, městské muzeum a uličku designu. Zajímavé, ale nepříliš emotivní, možná i proto, že JP už bylo na dosah a byla zima, "poznání" za to ale rozhodně stálo.
Pobavilo mě místní specifikum - každý školák musí být vyzbrojen odrazkou na nějaké části svého oděvu, vznikl tak velmi výrazný obchodní artikl, například Marimekko jich nabízelo hned několik.
Okinawa - Naha
Po příletu do Nagoyi, kde už na letišti byla cítit typicky japonská vůně vzduchu, jsme po dvou hodinách přesedli do lokálního spoje na Okinawu. Dostat se tam dá buď s ANA nebo JAL aerolinkami, eventuelně se 24 hodin svézt trajektem z Kagoshimy. Pro letecké spoje nabízí Japonsko zahraničním cestovatelům Yokoso pas, na který je možné letět až pět letů, jejichž fixní cena je 10500 jenů/let, přiletí-li cestovatel do země s linkami ze skupiny One world, kam FinnAir patří. Letět s Lufthansou jako posledně, museli bychom pokračovat s ANA a stálo by to trochu víc. 
Určitě se to ale vyplatí, běžná letenka stojí kolem 40t. JPY. Jen opět vyřízení na území ČR je tradičně poměrně komplikované. Nakonec se ukázala jako schopná cestovní agentura Ruefa. A i při rezervaci tři měsíce předem jsme museli odlet z ostrova přesunout na jiný den, lety jsou 100% vytížené.
Okinawa je tropický ostrov, teplota moře neklesá ani v zimě pod 22°C, teplota vzduchu pod 15°C. V říjnu nás provázely třicítky, občas přerušené vydatným rychlým deštíkem. Příslušnost k Japonsku je zřejmá od prvního kroku, ale prozrazení vlivů čínských nebo indonézských na sebe nedá dlouho čekat.
Sedáme do monorailu, což je nad povrchem jezdící jednokolejka a z letiště rovnou do centra Nahy. Naha má kolem půl miliónů obyvatel, rozhodně to není nějaká rybářská vesnička, ačkoliv na designu města je znatelné, že z ní vyrostla. Hlavní tepna se jmenuje Kokusai Dori, je na ní asi tisíc heren, barů, restaurací a je tam velmi živo; hlavně přes noc. Kousek od ní máme hostel a menší pokoj si ani snad nemumím představit, ovšem na přespání to stačí, charakterem je velmi japonský, žádný west-like pro zhýčkanou zahraniční klientelu. 8mi hodinový jetlag zvládáme dobře, hlavně neusnout před večerem, naštěstí je tu ale tolik lákadel, že není čas.
Další den startuje kulturou, replikou hradu Shu-ri, který byl jako většina dalšího na povrchu zničen v bojích o Okinawu koncem 2. světové války. Zde navíc sídlilo za války vedení japonské armády. Před hradem je slavná vstupní brána Shureimon, jedna z mnoha Unesco památek na ostrově. Park okolo hradu se dá projít za chvilku, ale zároveň je možné na chvilku se zastavit u lotosového jezírka a zamířit k Tamaudunu - mauzoleu králů souostroví Rjůků. V mauzoleu jsou keramické schránky, ve kterých jsou ostatky slavných. Velmi strašidelné místo s výraznou duchovní atmosférou. Zbytek dne je vyhrazen centru Nahy a koupání na mořské pláži, opět s lifeguardy a všemožně zabezpečené proti mořským tvorům. Nad pláží vede hlavní příměstská komunikace a o pár metrů dál se konstruuje rozšíření dálnice, popíjíme zelené čaje z nápojového automatu a je to příjemně klidné odpoledne. Cesta domů odhalí ještě čínskou zahradu s jezírkem, vodopádem a malou svatyní, jen tak ukryté mezi domy městské zástavby, kapříci Koi nás navedou, že k večeři budou nejlepší jejich mořští kamarádi...;)
Okinawa - jih
Co se v mládí naučíš... dobře, mladý si stále ještě připadám a dovednosti zlepšuji, než že bych je pouze užíval;) A řeč je o levostraném řízení, které jsem prakticky poprvé zkusil v zimě v Austrálii. Okinawa je poměrně velká, cca 100km na délku a 5-50 na šířku, vlaky zde nejezdí, autobusy jsou pomalé, jediná rozumná možnost k prozkoumání je autem. Samozřejmě by se dalo vypůjčit ad-hoc na letišti nebo v překvapivě luxusním byznys centru DSF v Naze, ale raději mít všechno připravené. Což není úplně nejsnazší, na Okinawu turisté mimo Japonsko přiliš nejezdí a trh na to není připravený, nakonec pomohl portál ToCoo, asi jako jediný v angličtině. Rezervace zafungovala a kousek od hostelu jsme si vyzvedli trojkovou Mazdu, což je v místních podmínkách docela veliký vůz. Původně jsem zvažoval zkusit nějakou 600kubíkovou krabičku, ale obavy z nekompatibilnosti mého fyzična s interiérem vozu zvitězily. A možná dobře. Tak, navigace je v japonštině, průvodce zná pouze přístroje pro Nissan, které mají jiné ovládací prvky, naštěstí Péťova japonština, resp. znalost číst znaky, zafungovala a na něco jsme přišli. Nebylo toho moc, ale z města jsme se vymotali a hurá na jih.
Jih je vyhlášená lokalita skláren, které se vyrojili po válce, několik jich navštěvujeme, krom obligátních prodejen lokálního zboží je možné si vyzkoušet i práci u pecí a vyrobit si vlastní umělecké kousky. Možnost využívaná hlavně školními zájezdy, tvůrčí schopnosti rozvíjejí i keramické dílny u každého objektu, moc pěkné.
Poprvé se zblízka seznamujeme s krvavou minulostí ostrova, památník Himejuri no To je docela drsná zkušenost. Nachází na místě bývalé základní dívčí školy, jejíž studentky byly využity v záverečných fázích bitvy o ostrov. V jeskynních úkrytech se starali o raněné, malé dívky byly využity jako živé zbraně, větší často nezvládali realitu a raději volili sebevraždu. Většina ze zbývajících zemřela po odpálení plynové bomby v jeskyních. Z památníku a jeho prezentace byla cítit značná sebereflexe, žádné obviňování Američanů, kteří stále na ostrově vlastní a k vojenským účelům využívají část území. V jedné prezentaci bylo uvedeno, že japonský premiér už počátkem roku 1945 považoval válku za prohranou a snažil se o tom přesvědčít zbytek vlády; bohužel neúspěšně. Naopak bylo rozhodnuto bojovat do posledních sil. Jak by asi svět vypadal, kdyby to tenkrát dopadlo jinak, nedošlo by k odpálení atomovek v Hirošimě a Nagasaki, na Okinawě by nezemřelo čtvrt miliónu obyvatel... Pokračujeme k Peace Memorial Museu na pahorku Mabuni na nejjižnějším cípu ostrova, kde došlo k nejhorším bitvám. Memorial park je ohromný, zcela zaplněný náhrobky padlých, do samotného muzea nejdeme, tohle už úplně stačilo.
Pokračujeme podle japonské mapy s body zájmu, jindy skvělý průvodce od Kindersley věnuje Okinawě asi dvě stránky... Další místo, které je nutno vidět, je jeskyně Gyjokusendó. Poměrně nedávno objevený útvar skrývá na půl milionů stakalaktitů. Procházka jeskyní je dlouhá snad hodinu, je to opravdu nádherné a ohromné. Úsměvnou perličkou je závěr výpravy, kdy nás z jeskyně vyvezou jezdící schody. K východu z areálu je nutné se prodrat nekonečnou řadou obchodů a restaurací, ale zase všudypřítomné školní zájezdy zlepšují náladu. A kam dál? Tam kde zabíjejí a suší mimozemšťany! Přesně tak vypadají sepie ve větru na ostnatém drátu na malém ostrůvku u jihovýchodního pobřeží. Ale na koupáíní to tam moc není, kousek dál nacházíme zajímavější korálovou zátoku, Péťa se nadšeně potápí a pozoruje ryby, já ho z pláže sleduji, jsa lehce indisponován jakousi chřipkovou nákazou či čím. Ve večerní špičce se vracíme do města, potvrdily se předtuchy o nemožnosti zaparkování v centru, nakonec mazda končí na hlídaném parkovišti, 100jenů na hodinu přes noc je nejmíň, co se dalo najít.
Okinawa - sever
A na sever! Mám takovou mánii projet ostrovy křížem krážem, snad abych se přesvědčil, že google maps opravdu nelhaly... A sever Okinawy nabízí mnohem menší poměr počet lidí na metr čtvereční, žádné podobně velké město jako Naha tu není. Ta se samovolně rozpíná až do půli ostrova, podobná logika jako souvislá zástavba v 500km úseku mezi Tokiem a Osakou. Vyrážíme na dálnici, jedinou široko-daleko. No dálnici... kvalitou vozovky a provozem perfektní, horší je to s rychlostí. Rychlostní limity v JP jsou velmi nízké, město 30-50, mimo město max 70 a dálnice max 100, ale většinu doby spíš 80 km/h. Možná je to řešení pro přemíru automobilů, možná pro ekonomičtější provoz, většina místních krabiček má stejně rychloměr cejchovaný do 120ti. Dálnice je placená, jejich asi 50km stojí 1100 jenů, tzn. cca dvakrát dražší než v Itálii nebo Francii.
Sjíždíme do městysu Mogo, pěkný venkov, 
vzácný starý platam uprostřed křižovatky, roztomilé bylo muzeum vesnice. Ukázky fauny a flóry, okinawských obydlí. Pro místní malé děti jsme zase byli atrakce, veselé. A už hurá na pláž! Mostem spojený ostrov vedle slavnějšího ostrova Ie na posledním severním cípu ostrova vypadal na mapě tak romanticky, bohužel ve skutečnosti šlo o další ohromný rezort, docela foukal vítr a písek byl extrémně jemný:-/ Takže z potápění nebylo nic, ale i tak to bylo hezké. Další cíl Ocean Expo Park. Cestou zastavujeme na oběd v japonském grilu, uprostřed stolu je hořák, kde se grilují kousky hovězího a vepřového; skvělé jídlo.
Ocean Expo Park, akvárium, pláže, tropická zahrada, muzea a překrásný park v jednom, to je hlavní cíl střední Okinawy. Do detailu upravené, promyšlené. Samotná tropická zahrada dá na několik hodin poznávání; orchideje, kávovníky, kakaovníky... do toho areál s výukou ikebany a rozhledna, ze které je vidět pěkný kus západního pobřeží a samozřejmě celý Expo park. Fantastické místo, při návštěvě Expo parku určitě neminout.
Okinawa Chumari Aquarium je tak 15minut pěšky daleko, je to druhé největší akvárium na světě s největší skleněnou plochou, za kterou je vidět kus tichomořské podvodní fauny Kuroshio Sea. Ohromní žraloci velrybí, manty, tuňáci, makrely, ti všichni v 35 x 27 x 10m veliké nádrži a za 65cm tlustým sklem. Vedle je žraločí výzkumná laboratoř, v dalších čtyřech patrech mnoho tématických expozicí. Zajímavé bylo malé jezírko se sumíši a hvězdicemi, které bylo možné si osahat, to mě hodně bavilo a japonské děti jakbysmet. Součástí parku jsou i tři pěkné pláže, bohužel počasí už nebylo vyloženě na koupání.
A ráno ještě víc na sever. Cestou mají být vodopády, horskými průsmyky hledáme vstup do rezervace, až se vracíme asi o pět kilometrů dál na hlavní silnici, ze které jsme vyjeli. A je to tady, vstup je samozřejmě perfektně značen, veškeré zázemí. Ale nevadí, vnitřek severního cípu byla pěkná divočina, prales s přesličkami a palmami, barevní motýlí a pestrobarevné bobulky na keřích, bez našeho bloudění bychom tuto tvář Okinawy neviděli.
Cesta k vodopádu má asi dva kilometry lesem a pralesem, je tu ďábelská vhkost, občas se pozdravíme s japonskými turisty. Samotný vodopád až tak překvapující není, zajímavější je příroda okolo.Posledním bodem výletu bude mys Hedo Misaki, nejsevernější cíp Okinawy. Další velmi fotogenické místo, ze kterého jsou vidět další ostrovy okolo a dá se vyrazit na
mírnou horskou tůru k blízkým vrcholkům.Před napojením na dálnici sjíždíme k jednomu z mnoha hotelových komplexů; celý ostrov je hlavně rekreační místo pro obyvatele "hlavního" Japonska, tomu jsou samozřejmě přizpůsobeny služby a nabídka, Evropan si stále připadá trochu mimo, ale od toho vlatně cestování je;)
V Naze je večer opět rušno, šňůra aut se vine po všech hlavních silnicích, určitě ne náhodou si v JP může koupit auto pouze ten, kdo prokáže, že ho má kde zaparkovat;)
Okinawa - střed
Poslední den na ostrově je docela zvláštní počasí, "líže" nás hurikán, jehož 1000km veliké oko je jižně nad Tichým oceánem. Chvíli vydatně prší asi dvoucentimetrové kapky, pak vysvitne slunce a všechna voda se začne rychle vypařovat, až je nedýchatelno, pak se zamračí a takto v různých intervalech pořád dokola. Vyrážíme do míst, která jsme minuli kvůli rychlejšímu transportu přes dálnici, moc toho nezbývá, ale i tak je to dobré. V UniQlu (japonská oděvní síť, pozn autora;) u pobřežní silnice konečně nacházíme pár zbylých triček z letního 30-ti letého výročí hry Pac-Man a dalších japonských games, to nejhezčí, s pacmaní "chodičkou", mají jen poslední a jen v M-ku, Péťa má holt štěstí, ale i lehce heavymetalově působící Makaimura v L-ku stojí za to;). Mimochodem, UniQlo je jeden z mála obchodů v JP, kde se může obléknout i člověk nad 180cm. Pak na pláž, na sushi, vrátit auto a zabalit si na ranní let do Kansai Osaka. Okinawa byla prima.
Kyoto
JAL nás převezl na Kansai, původně jsme plánovali zastávku v Osace, ale už toho bylo nějak hodně, raději sedáme na rychlík Haruka z letiště přímo do Kyota, což je asi 100km. Vlak hodně staví, takže se jede asi hodinu, ale už je tu kjótské nádraží, fantastická stavba. Teplota se snížila asi o 10°C na příjemných dvacet, je to tu úplně jiné než v tichomoří a zároveň jiné, než při našich předešlých letních návštěvách, mnohem víc lidí, mnohem víc turistů... Ovšem ani to nemůže zastínit fantastickou spiritualitu místa, Kyoto je prostě must see.
Házíme bagáž do příliš západního hostelu v Gionu, hlavní čtvrti Kyota, plné zábavních podniků, restaurací a červených lucerniček a pěšky vyrážíme na Filozovovu stezku. Je to cesta mezi starými domy a chrámy po břehu jednoho z vodních kanálů na úpatí pohoří Higashiama. Malebná, asi dva kilometry dlouhá procházka; 
kdyby měl člověk navštívit všechny chrámy okolo, byl by tam minimálně den. Takže si užíváme první, druhý a pak až poslední, což je Stříbrný pavilon. Cesta musí mít nějaké vnitřní kouzlo, protože tak polovinu všech poutníků bychom hodnotili na gaye ze zámoří. Stříbrný pavilon je v obležení turistů, pomalu zapadá slunce, hůř se z ruky fotí... je čas se vrátit do města. Zvlášť, když máme sraz s P3! Petři si projeli západní Honšů a severní Kjůšů, bude stát za to vyměnit si dojmy a zážitky. K čemuž je nejvhodnější sushi restaurace, kterou po chvíli nacházíme, ale ruku na srdce, sushi na Okinawě je minimálně o třídu výš, cenově naopak. No co už;)
Ráno pokračujeme v prozkoumávání chrámů na východě, je neděle, potkáváme spoustu gejš a maiko, po poledni po krátkém zvažování opět do chrámu Kijomizu. 
Už víme, co očekávat, není to taková rána, tím spíš se člověk soustředí na detaily, které poprvé unikly... a tak je to tu se vším, pomalu se oloupávají slupky, také díky Péťově mírné znalosti jazyka a znaků abecedy se dostáváme blíž jádru věci a občas je až vtipné, jak jednoduché je;) Ale Kijomizu je krásné, bezpochyby. Pěšky se vydáváme k nádraží, je nutné osvěžit jeho fotodokumentaci a také navštívit Biccameru, která je kousek vedle. Cestou jsme pozváni na autorskou výstavu kaligrafie, kde nám kurátorka solidní angličtinou vysvětluje, jak se věci mají, jak složité a hluboké je to umění. Pak Takeshimaya a večeře s klukama.
Pondělí - poslední celý den na výletě. Jedeme k zahradě Shosei-en, jejíž počátky sahají do 9. století a pak chrám Nishi Hongan-ji, který jsme navštivili jako první chrám při první cestě do JP před dvěma roky, kruh se uzavírá... Metrem na sever do Císařského paláce. Mohutnost jeho zahrad je tak unavující, že se nám nakonec ani nechce na prohlídku, která je ještě komplikovanější nutností získat povolení ke vstupu. Palác je živý, hlava státu v něm tráví mnoho času, nemůže tam každý. Místo toho se vydáváme do postranních uliček vedle Paláce, vnímáme atmosféru, pozorujeme lidi, samozřejmě si užíváme cookies a čaj. Večer je slavnostněji laděný, našli jsme perfektní restauraci, kde jsou samí mladí lidé, kolik jenů zbylo v peněžence, tolik tam zůstalo a byla to nejlepší možná tečka. Ranní Nozomi jede samozřejmě na čas, 192 km mezi Kyotem a Nagoyou uráží za 37 minut, pak soukromou linkou na letiště a přes Helsinki domů.
Finále
Bylo to fajn. Možná jsme sice trochu překomplikovali cestu nebo měli všude být o chvilku déle, taky stovka jenů za 19 už nebyla taková pohoda, ale Nippon je záruka kvality, naprosto jiných pocitů než v Evropě, jiných zvyklostí, jiného chování. Nevím zcela přesně, jestli je lepší být tam v létě, získat jako plus dlouhé dny a méně turistů i místních, zato se ale přes den pařit v solidních vedrech, nebo si užít podzimu jako teď. Možná spíš to léto... ale jaro je prý nejhezčí;) Uvidíme. Ještě zbývá Hokaido a Shikoku.
Fotogalerie
> > > > >
Info
Viz předchozí, nově Yokoso pas, viz třetí odstavec. Jizdní řád na vlaky je tady: Hyperdia, shinkanseny mají příplatky vždycky, bez dalšího příplatku za rezervaci přijde 100km cca na 2500 jenů (cca 5kč/km), lokální vlaky jsou levnější. Skoro všude se dá koupit zvýhodněná celodenní jízdenka na městkou dopravu, denní monorail v Naze stojí 500 jenů, jedna cesta 200. Denní busy v Kyotu taky 500, spolu s metrem a vlaky 1100. Metro je mnohem rychlejší než busy, vzdálenosti ve městě jsou dost veliké, ale metro zase nejezdí všude. Při návštěvě severních chrámů je bus určitě vyplatí, při návštěvě Kijomizu, Stříbrného pavilonu atd. je možná výhodnější kupovat si solo lístky a střídat dopravu dle dostupnosti. Ceny všeho jsou stále stejné, pouze dražší Jen smazává výhodnost nákupů, ale i tak Shiseido, místní elektronika nebo některé oblečení vychází levněji, a to nepočítám ještě úžasný servis při prodeji;) Mnoho restaurací nemá obrázková menu, ale nevadí, dá se úspěšně hrát ruská ruleta a nechat se překvapit, co přinesou na stůl, nic z toho, co jsme jedli nebo viděli nebylo nepoživatelné, určitě naopak. Docela mi teď doma schází pořádná miso polévka a čerstvé suschi... taky dřevěné hůlky mi ve finále připadají o kus přirozenější než chladný kovový příbor.
Mapa Okinawy (Okinawa map)
Najít kvalitní mapu Okinawy na internetu se ukázalo být jako velký problém, dovolil jsem si ofotit mapu, kterou jsme dostali k půjčenému autu. Hlavní mapa je vidět dole, detaily, podle vyznačených obdélníčků, následují: 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9 (pláže/beaches)
