Intro
Iceland nebo podivně česky Island mě cestovatelsky lákal už děsně dlouho, vždy před prázdninami jsem zkoušel letenky, jestli se náhodou něco zajímavého eobjeví... A objevilo se letos v zimě u AirBerlin, přímý let Mnichov-Keflavík pod 200€ v termínu českých letních svátků 3/7/2012 až 11/7/2012. Až později se ukázalo, že cena letenky bude to nejmenší; ale což, "letenkový sport" mě baví;)
Příprava
Plánování bylo takové laxnější, hodně ponecháno náhodě. Rozhodnuto bylo o outdoorové variantě, tj. spaní ve stanu a vlastním vaření, což pro mě byla po mnoha letech příjemná novinka. Ono to v podstatě na mnoha místěch ani jinak nešlo, tudíž rozhodnutí jediné možné. Nechal jsem se ovšem napálit různými cestopisy a průvodci, že je tam obecně zbytečně draho, supermarkety s jídlem nevyjímaje, tudíž jsme si vezli dost zásob z domu..., no, nebylo to to tak. Restaurace ano, to se člověk občas podivoval, ale běžné obchody předkládaly cenovky velmi podobné těm českým nebo německým - není třeba se strachovat, vše potřebné lze pořídit na místě.
Zvolili jsme variantu projet středem ostrova k severu a pak po highway No.1 okolo ostrova zpět do Keflavíku. Tedy cca 2000 km. Na tuto cestu byl potřeba vůz s pohonem 4x4, což je nutné prakticky všude mimo silnici 1 (F označené silnice = jen pro 4x4). A přišlo překvapení při hledání vozu v půjčovnách - světové značky jako Hertz, Avis a spol se nerozpakovali chtít za malý offroad na týden cca 2t.€. Po půjčovnách ve státech celkem rozdíl;) Nakonec to vyhrála místní půjčovna SS, viz www.arctic.is , týdenní půjčovné včetně pojistky a přistavení na/z letiště na obratné (a jak se ukázalo, všehoschopné) Suzuki Jimny za 850€. No budiž. Cena benzínu jako jinde v Evropě.
4/7
Večerní 4hodinový let nás přesunul z Mnichova do Keflavíku, kde v půl jedné v noci bylo pořád světlo. Na letišti už čekal kluk z půjčovny s Jimnym a vydali jsme se do Keflavíku na první noc v zamluveném guesthouse přes booking.com. Ubytování fajn, získali jsme od domácích pár informací a ráno do té podivné krajiny.
Překvapila lávová pole v blízkosti měst, daleká viditelnost i přes mírně zataženou oblohu prvního dne, hory se sněhovým pokryvem a na západním pobřeží dost zelená krajina. Cestu ke Zlatému trojúhelníku jsme prodloužili o vodopád Glymur. Největší vodopád Islandu s výškou 200m a také první asi 10km túra, okořeněná přebroděním přítoku k vodopádu... no, nebylo to až tak studené;) V národním parku Þingvellir o kousek dál je bezvadně vidět lom zemských desek, euroasijská deska se tu zřetelně odděluje od americké a spára je každým rokem o půldruhého centimetru širší. A pak už první bod zlatého trojúhelníku: Centrum křesťanství Islandu, Skálholt a jeho kostelíky. Pěkné klidné místo, bohužel kostel byl zavřený, takže jen zvenku. Potom tryskající horká vřídla u nejznámějšího, ale jen občas aktivního Geysiru. To Strokkur o pár metrů dál je aktivní skoro každých pět minut. Jezírka okolo byla úžasná, čas se pomalu nachýlil, jdeme hledat kemp. Moje navigace Navi4D se ukazuje ve špatném světle, nic neví, naštěstí Jiříkovy Open street map jsou mnohem sdílnější - míjíme přeplněný kemp kousek od gejzírů a po pár kilometrech nacházíme další - klidný, s pár návštěvníky.
5/7
Ráno se ukázalo naprosto jasné a slunečné, z čehož vznikla opět návštěva Geysiru a pár fotografií v jiné náladě. A pak krátká cesta na třetí bod trojúhelníku, vodopád Gullfoss. Ani největší, ani nejmohutnější, ale pravděpodobně nejfotogeničtější padající voda na ostrově, na pomezí mezi obydlenou částí a prázdnou vysočinou středu ostrova. Čím dál do vnitrozemí, tím divnější auta se ukazují, nákladní vozy s obytným prostorem, bigboots terénní vozy a zvýšené autobusy a tak. Po chvilce cesty chápeme proč, mimo civilizaci rozhodně není hladký asfalt..;) Ale je to úžasné, nikde nic, jen hory, poušť a sníh. Oázou v pustině je geotermální část Hveravellir, síra, malé gejzírky a první jezírko na koupání. Kde se teplota vody reguluje přesunutím hadice s horkou vodou dál nebo blíž k jezírku;) Venku 16°C, voda kolem 40ti°C, nádhera a skvělé osvěžení. A pak ještě asi 100km tou prázdnou planinou. Sever ostrova je zase jiný, nejvíc evokuje Alpy v létě, hodně zeleně, hospodářství. Večer dorážíme do Akureyrie, největšímu městu severa (16t. obyvatel), zkoušíme místní skvělé sushi a přes další vodopád Goðafoss se přibližujeme k jezeru Mývatn, jehož okolí je plánováno na další den. Centrální kemp v Reykjahlíðu je fajn, spočíváme k odpočinku;)
6/7
Krajina u Mývatnu je jak z jiného světa. Uprostřed neveliké jezero s řadou pahorků, okolo sopky, led a sirná jezírka. Krom jezera samotného zeleně pomálu a pohledy na daleké zasněžené skály a hory. Jako první výlet volíme cestu okolo kráteru na sopce Hverfjall, 3km dokola. Dávná láva, černý písek, peklo a prázdnota. Kousek vedle je skalní město Dimmuborgir, vzniklé z malých lávových výduchů - trochu podobné jako Adršpach, byť jiného původu.
Cesta u jezera je lemována skupinkami turistů, lačnících po birdingu (Jirka: Vždyť každá babička tady má větší foťák než ty!:). Hlouběji turisté mizí a klid a výrazná vyrovnanost vane z toho místa. U Mývatnu by se dalo na den jen spočinout, přemýšlet a koukat po hnízdících a lovících ptácích. My však po mírném hledání spočíváme v jednom z horkých jezírek Grjótagja. Blankytná voda ve skále, teplota tak na hraně snesitelnosti (horká), ale stojí to za to, na pár minut si zaplavat. Na jih od jezera je sirná hora Krafla se spoustou sirných a bahnitých vřelých jezírek okolo, celá krajina je do žluta a toxicky zapáchá;) Na horu se dá vylézt po lehce odvážné cestě; je z ní skvěle vidět celé to peklo okolo. Potěšila mě tam také paní s deskovým fotoaparátem. Poslední výlet v oblasti je ke geotermální elektrárně Kröflustöð. Centrální chladící věž a dokola spousta trubek, zakončených 2100m hlubokými vrty. Nulové emise jistě přispívají perfektní viditelnosti na Islandu. Nasedáme do Jimnyho a vyrážíme do vzdáleného města Egilsstaðir, kde přímo v centru je skvělý kemp.
7/7
Sobota bude klidnější. Takže začínáme tůrou k milióntému vodopádu, tento je kousek nad městem, jmenuje se Fardagafoss a novinkově se dá zajít za něj, což je fajn. A pak do fjordů na východním pobřeží. První u městečka Seyðisfjörður, které je hlavní trajektový přístav s Norskem. Nikde nikdo, ale golfové hřiště u vjezdu je plné - golf a plávání (každá vesnička má svůj bazén) se zdají být hlavní sportovní zábavou Islanďanů. Pak projíždíme všechny fjordy, výborné je válečné muzeum v Reyðarfjörður. Za 2. světové války tu byla nemocnice spojenců, kterou postavili Američané. Muzeum je ve zbytku stavby a obsahuje např. jednu ze tří zachovalých německých ponorkových map. Z Reyðarfjörður pak vede 6km dlouhý tunel skrz skálu do dalšího fjordu. Od moře přichází zajímavá nízká oblačnost, občas "lízne" pevninu, pak není na silnici vidět nic. Do Höfnu přijízdíme v naději, že se rozptýlí, ovšem naděje je marná, nacházíme příjemný kemp a ráno se uvidí;)
8/7
Pohled z Höfnu na moře je stále zahalen v mlze, ale už kousek dál je to ok, nic nebrání výletu na ledovec Vatnajökull. Kupujeme detailní mapu území a vydáváme se další F-kovou silnicí blíž k ledovci. První odbočka končí sice v krásné krajině, ale pořád kus o ledové masy, po procházce jedeme zpět a zkoušíme druhou silnici. To už je lepší, přibližujeme se k ledovcovému jezeru, ledovec je skoro na dosah... jenže to je jen zdání;) Túra k němu zabere hodinu a překonání pár jezírek (obejitím, voda je mrazivě studená). Masa ledu je to ale neuvěřitelná; zkouška terénu - v běžných botech to moc schůdné není, chtělo by to kovovou podrážku a trny. Občasné dutiny dávají najevo možnost případného proboření, chce to jen překonat strach. Po pozdním obědě pokračujeme k ledovcové laguně Jökulsarlón. Tam se prohání obojživelné vozy, bohužel je opět mlha, takže pohled je poloviční. A je tam taky spousta lidí, jako u všech rychle a snadno dostupných atrakcí. Laguna o kousek dál je již bez turistů i mlhy, zase splaz ledovce do ní je menší;) A hurá do NP Skaftafell. Velmi americky působící infocentrum i přilehlý kemp, stavíme stan a vyrážíme na večerní procházku. Z kempu je několik směrů, kam se vydat, a v každém z nich cesty různých délek. Volíme severní cestu a střední délku, něco kolem 10km s pár set metrovým převýšením. Slunce ještě hřeje, louky jsou zelené a žluté, fajn.
9/7
V kempu ještě stíháme zabalit a pak se spouští déšť. Farmu Núpsstaður s domky v zemi v pláštěnkách navštívíme, čedičovou "dlažbu" Kirkjugolf také a cestou do Víku přes nekonečná lávová pole uvažujeme, co budeme dělat. Podle předpovědi by to ve vnitrozemí mělo být lepší. Takže nějakou sopku. Nabízí se Hekla nebo Eyjafjallajökull, po krátké návštěvě malého Víku, bohužel nevhodného v tu dobu k legendárnímu pozorování ptáků, naštvěvujeme infocentrum. Na Heklu ne, exploduje prý každým dnem a je velmi nedoporučováno tam chodit. Eyjafjallajökull je zase trochu z ruky v NP Þórsmörk a vede k ní celkem drsná F-silnice se spoustou brodů. Ale což, Jimny je šikovný, třeba to půjde;)
Míjíme pár dalších vodopádů a za Víkem odbočujeme do vnitrozemí. Nejdřív je cesta docela dobrá. Pak se změní v běžnou štěrkovou, aby hned za chvilku ukázala kameny a spáry, kterým je třeba se vyhýbat. A první brod. Malej, ale stejně;) Kluk v půjčovně nám radil: Nechte před sebou jet někoho místního, ať vidíte, kudy jet a jak je to hluboké. Na auta z půjčoven se nevztahuje pojistka v případě poškození při brodění, je to jen na naši zodpovědnost... A už jsou tady, dva místní Patroly. Projedou tím jakoby nic, řadím redukci a v pohodě;) Tak jedeme dál. Další brod. A další. A spousta dalších... někde v půli cestě něco jako rozvodněná řeka... Patrol si měří cestu, pak bez problému projíždí. Je to hlubší a kamenitější než ty předešlé, ale Jimny se přes další překážku taky bravurně dostává. Těch asi 15km bylo vyčerpávajících, ale Þórsmörk je úchvatný, údolí obklopené vysokými horami, na jedné straně ledovce, na druhé pohled na nekonečnou islandskou vysočinu. Na konci cesty je velký přírodní kemp, zakotvujeme a ladíme cestu na sopku. V Jirkově navigaci cesta na vrchol je, bezva.
Stezka je docela upravovaná, ale občas překvapí přechody hřebenů, kde na obou stranách je jen hluboký sráz dolů. Musíme se dostat z 200mnm do cca 1100mnm, opět naštěstí svítí slunce, ale i tak od sněhové pokrývky ve vyšších oblastech jde chlad a ohromnými planinami se prohání vítr. Po asi dvou hodinách vidíme kouřící se lávové objekty, tudy se přehnala před dvěma lety láva z podledovcové sopky, jejíž popílek zastavil leteckou dopravu nad celou Evropou. Místy je láva ještě teplá, z dutinek vychází horký sirný dým, kousek dál sněhová pokrývka a ledovec. Prakticky se nedá fotit, jen bílá a černá se zaznamenává špatně;) A obezřetnost opět na místě, velmi snadno se dá někam zapadnout nebo se někam propadnout. Do kempu se dostáváme někdy před půlnocí, ještě, že je tu v červenci pořád světlo;) Super, tento nápad byl perfektní.
10/7
V Þórsmörku by se dalo být týden a pořád by bylo kam chodit, ale pro nás je toto poslední den a musíme stihnout ještě spoustu věcí. Nebe je úplně bez mráčků, brodovou cestou pěkně zpátky, už na nikoho nečekáme a jedeme sami. Buď voda trochu opadla nebo se nebojíme, jde to snáz než včera. A pak po jedničce směr západ! Po krátké návštěvě geotermálního pole Hveragerði pokračujeme k Reykjavíku. Město je to moc hezké, dostáváme se někam do centra a pak u pěší zkoumání. Počasí přilákalo spoustu lidí do parků, kaváren a pubů, teenageři se prohánějí svlečeni do půli těla na skateboardech, celé to působí nenuceně a sympaticky. Z krásné katedrály Hallgrímskirkja je pohled na celé město a uvnitř ohromné varhany. Vtipná je parní lokomotiva v přístavu, zbytek pokusu z počátku 20tého století zavést železnici na Islandu. Praskající zem a láva nebyla ale nápadu moc nakloněna, dnes je možno zde cestovat jen po silnicích nebo letadlem (malá letiště jsou všude). Na výjezdu z města mezi lávovými poli krátce navštěvujeme sušírnu ryb a všeho možného z moře. Vypadá to strašidelně a zapáchá ještě hůř;)
Cestu na letiště si protahujeme přes Grindavík, pobřeží s ptačí skálou, ale naše přání konečně vidět slavné papuchalky není naplněno. No, dva ajťáci... to se špatně pozoruje fauna;). Geotermální elektrárna a pole horkých pramenů Gunnuhver je nám systémově bližší. Dalo by se jít na přilehlý maják nebo se toulat po okolí... ale to až někdy příště třeba. Takhle ještě "most přes kontinenty", mosty spojená trhlina mezi euroasijskou a americkou deskou a už na letiště do Keflavíku, kde musíme všechno narovnat zpátky do kufrů, vyházet zbytky jídla a připravit Jimnyho na vrácení. Do půlnočního odletu zbývají dvě hodiny, letiště je hezké, teď už je čas odpočívat.
Final
Moc pěkná destinace. A stojí za to to projet celé, každá část je jiná, velmi jiná. Chtělo by to se trochu zdržet v Mývatnu a v Þórsmörku, to jsou pro mě highlights cesty. A samozřejmě taky ledovec. A taky vnitrozemí...:-D
A mocnému Q díky za to počasí.
Fotogalerie
> > > > >
Další obsáhlejší galerie je u Jiříka.